Jaký je doopravdy život v džungli? Jaké to je bez všech těch usnadňovačů? Bez sociálních sítí, internetu a telefonu žít v amazonii doslova offline?

     Na vlastní kůži jsem to poznal krátce na to, kdy ke mně přišla možnost stát se dobrovolníkem a odletět do Ekvádoru pomoci stavět léčebné centrum přímo uprostřed amazonské džungle. Projekt vedl šaman Jan Rostlinka, který se už před více jak patnácti lety rozhodl jít směrem, kudy ho srdce vedlo a zasvětil tak svůj život šamanství.

     Nezbývalo, než koupit letenky, zabalit si a zvládnout už jen ten dvanáctihodinový let a sedmihodinový časový rozdíl :). Když jsem konečně přistál v Ekvádoru ve městě Quito, poměrně dlouhou dobu trvalo, než jsem se dostal do provincie Pastasa, kde mě Honza měl vyzvednout. Cesta totiž trvala více než osm hodin. Protože má španělština ale nebyla ani na úrovni začátečníka, spoléhal jsem pouze na mou angličtinu. S tou však v jižní Americe moc nepochodíte, a proto byl celkem oříšek, abych zjistit způsob, jakým se do hluboké džungle dostanu. Po téměř jak hodinovém čekání na autobus jsem se nakonec rozhodl, že začnu stopovat. 

     Cože, stopovat? Není to nebezpečné???

     Možná :).

     Krátce na to mi zastavil řidič s cisternou. Huráá! I přes to, že mi nerozuměl jedinému slovu, mi s hlubokým úsměvem na tváři naznačil, ať si nastoupím. Tomu jsem ještě rozuměl. Věděl jsem, že jeho tempem se má cesta ještě více prodlouží, ale něco mi říkalo, že to bude skvělý zážitek hned ze začátku. A taky že byl! Nejenže jsem poznal skvělého a velmi laskavého člověka, ale dokonce mě přiblížil k místu, kde autobusy jezdí v častějších intervalech. A dokonce mě pozval na dobré jídlo. No neberte to :). Hned na to jsem si stopnul autobus a za pár hodin jsem byl konečně už na místě.

      Když jsem dorazil do rozestavěného centra v provincii Pastasa asi dva kilometry od komunity San Juan de Piatúa, všichni byli ještě v plném pracovním nasazení. Společně s Honzovo ženou Erikou, psem Chaupim a dalšími dobrovolníky mě všichni velmi příjemně přivítali. Džungle se od této chvíle stala mým novým domovem. Byl jsem natolik ohromen místní přírodou, čistotou, klidem a místní křišťálovou řekou Rio de Napo, která nahradila horkou vanu. V řece jsem si dokonce pral i své oblečení. Co jiného mi taky zbývalo :). Všichni jsme v džungli doslova bojovali s vlhkostí, protože jak už je známo, v deštném pralese vše plesniví neskutečnou rychlostí. Nic se tam zkrátka neřídí podle vás. Má svá pravidla a vám nezbyde nic jiného, než se přizpůsobit.

     V amazonské džungli jsem strávil dva měsíce, které pro mě byli nejenom nezapomenutelným dobrodružstvím, ale zároveň také dobročinnou misí, během které jsem dobrovolně pomáhal stavět léčebné centrum. Společně s dalšími dobrovolníky jsme pomáhali na projektu, pořádali výpravy do Amazonie a účastnili se ceremonií s posvátnou amazonskou liánou Ayahuascou. Ať už jsme během našeho pracovního nasazení nosili střechy, dřevěné trámy, přesazovali rostliny, vysekávali prostory nebo obkládali stěny chatek bambusovými pláty, vždy bylo co dělat. Někdy šlo o velice náročnou a vysilující práci. Zároveň mi ale dělalo radost, že mohu být součástí něčeho tak velkého. 

     Pomáhali jsme většinou pět dní v týdnu a o víkendu jsme pili Ayahuascu. Celý proces ceremonie trval celou noc. Během mého pobytu v džungli jsem zároveň cestoval a objevoval krásy Ekvádoru. Poznal jsem místní kulturu, jejich tradice, navštívil jsem kmen Kečua, kde jsem si zatančil s dětmi jejich domorodý tanec, ochutnal místní speciality včetně červů a poznal zvyky a způsoby života kečuanů. 

Život po kečuánsku

      Zajímavým zjištěním pro mě bylo, že se lidé v kmeni Kečua dožívají devadesáti let a to v plné síle, kdy ve stáří stále ještě pracují. Takže důchod je pro ně tabu :). Tak vysokého věku se dožívají proto, že jejich strava je velmi jednoduchá a čistě přírodní. Na živobytí si vydělávají tak, že prodávají vypěstované potraviny a jejich vlastní výrobky. Protože dříve nebylo pro ně běžné studovat, učili se děti doma od zkušenějších. Pokud se chce kdokoliv v této komunitě vzít, svatba probíhá pouze mezi blízkými přáteli. Chlapec si postupně vychovává slečnu zpravidla o deset let mladší než je on sám. Té může být dokonce jen sedm let. Ano, čtete dobře. Po uplynutí půl roku od svatby mívají už první dítě. Svatba probíhá tři dny, během kterých uzavírají řadu dohod typu, že nebudou ve vztahu s více ženami současně nebo že budou poctivě pracovat aj. Aby k takovému sňatku mohlo dojít, je třeba, aby se rodiče obou stran vzájemně nejprve dohodli. Často musí dokonce i něco zaplatit. Nejzajímavější zjištění bylo také, že Kečuané se nikdy nerozvádějí. 

     Jednoho dne jsem zavítal na místo zvané Indichuris (v překladu to znamená děti slunce), kde žije domorodá komunita. Když jsem dorazil do malé nenápadné vesničky, z chatky vylezl místní šaman Jorge Vargas. Vyznačoval se hlubokým výrazem a pouze třemi prsty na levé ruce. Jorge mě nechal strávit v jejich komunitě tři noci. Následující večer mě přizval na ceremonii s Ayahuascou. Také jsem strávil s komunitou Indichuris u večeře a měl jsem možnost poznat, jak doopravdy žijí. Je pozoruhodné vnímat tu odlišnost mezi zrychleným a uspěchaným způsobem našeho života a životem, ve kterém jsou jejich dny bezčasé a přítomné. Vstávají za svítání a spát chodí už se západem slunce. Užívají si doslova každého okamžiku i přes to, že neznají vymoženosti typu praček, televizí apod., bez kterých bychom si my nedovedli život představit.

     Když se můj pobyt v Ekvádoru blížil ke konci, týden jsem strávil u pobřeží a déšť vyměnil za pětatřiceti stupňová vedra. Ekvádor je velice rozmanitá země, alespoň co se týče přírody a počasí. A také ekonomiky. Ve vesničkách narazíte na polorozpadlé dřevěné domky, u pobřeží zase na vily.

     Jednoho dne v městečku Ayampe při večerní procházce podél pobřeží na mě zamávala skupinka na pláži sedících lidí, kteří zlehka popíjeli, poslouchali hudbu a radovali se ze života. Přisedl jsem si k nim a strávil s nimi zbytek večera. Díky odhodlanosti a otevřenosti světu, jsem měl tu možnost, poznat skvělé lidi a zažít opravdu nezapomenutelné okamžiky, které jsou do dnes pro mě k nezaplacení. Chvíle, kdy jsem se například u ohně učil španělštinu s místními domorodci nebo kdy jsme se ztratili v džungli, jsou zážitky, které se z mého života už nevytratí.

Proč tedy cestovat?

     Cestování pro mě znamená nejenom spoustu zážitků a dobrodružství, ale zároveň během něho poznávám i svět a všechny ty úžasné lidi, kteří mi neustále přichází do života. Během cestování také zjistíte, že svět je mnohem více než to, co jsme o něm slýchali, když jsme byli malí. Poznáváme tak nové sféry života a sami se stáváme naplněnějšími a cítíme, že skutečně žijeme. Pro mě velké dobrodružství například je, když se někde ztratím uprostřed ničeho a vím, že to vždy dobře dopadne. Uvědomíme si, že svět není zas tak špatné místo, jak si řada z nás doposud možná myslela a že lidé mohou být skvělou společností. Zkrátka cestování nás dovede k pochopení, že život opravdu stojí za to žít :).

Fotogalerie